Abstract
Mimořádně početný soubor veřejnosti zpřístupněných zámků představuje populární jev, který výrazně a dlouhodobě spoluutváří historické povědomí české společnosti. Příspěvek se pokusí zachytit hlavní tendence, které se od sklonku 40. let 20. století promítaly (a často dodnes promítají) do způsobů instalace zámeckých expozic a do zaměření průvodcovských výkladů.
Odbornou interpretaci i návštěvnickou recepci interiérů těchto historických objektů lze nahlížet jako součást specifického procesu kódování, přivlastňování a re/prezentace dějin. Z jakých potřeb a funkcí tento tuzemský fenomén vyrůstá a které myšlenkové zdroje v sobě mísí? Co spojuje české zámky s muzei, v čem se od nich naopak odlišují? A čí minulost návštěvníci ve zdejších sálech a salonech vlastně poznávají?