Abstrakt
Předkládaná studie není biografií Tomáše Garrigue Masaryka. Nepřibližuje na základě pramenů historický obraz jeho osobnosti, ale naopak rekonstruuje jeho mytickou podobu. "Masarykovský mýtus" neoznačuje v této práci více než pouhý název konkrétního osobnostního mýtu, i když především v pozdějších diskuzích jako by se jeho sémantické pole rozšiřovalo (stal se například synonymem otcovského, "tatíčkovského" mýtu). Masarykovský mýtus je mýtem historickým i národním; snad nejvíce je však mýtem politickým: jde o "zakladatelský" mýtus, spjatý se zrodem československé státnosti, demokratického parlamentního systému i nového národnostního uspořádání.
Moderní (politický, historický, národní) mýtus je v pojetí práce na "všeobecném" mýtu nezávislý pouze do určité míry, relativně: vytváří si době odpovídající obsahy, funkce i formy zprostředkování, avšak jeho struktura i vznik zůstávají ve své niterné podstatě tytéž, jako u původního archaického mýtu. "Smíření" moderního mýtu s mýtem archaickým znamená v obecné rovině akceptování nezastupitelného místa a významu mýtů pro moderní společnost. Základním metodologickým východiskem práce je proto historický přístup k výzkumu mýtů, kombinovaný s aplikací kulturně antropologického a kulturně politického, respektive okrajově i psychologického konceptu archetypů a archetypálních situací.
Archetyp "Hrdiny" a "Otce" jsou dvě základní archetypální roviny masarykovského mýtu. Obě složky nebyly vždy v rovnováze a procházely postupnými proměnami. Zatímco těsně po skončení Velké války a po vzniku samostatného Československa v roce 1918 byla osou Masarykova příběhu hrdinská osvoboditelská sága "prezidenta Osvoboditele", v průběhu meziválečného období logicky značně posílila "tatíčkovská" verze tohoto mýtu.
Zvláštností masarykovského mýtu byla rychlost jeho vzniku, šíření a upevnění, jež bezesporu souvisela se stejně rychlým tempem "budování státu", Československé republiky. Na druhé straně jsme ale byli svědky nezvykle rychlého zániku tohoto mýtu. Po relativně dlouhém období dvou ničivých totalit, jejichž přirozeností bylo staré mýty bořit a nahrazovat je novými mýty či alespoň ideologiemi, sice ještě dnes můžeme v nánosech postmoderního chaosu nalézat fragmentární zbytky původního masarykovského mýtu, jeho podstatné funkce však již zdaleka neplní. V práci se tedy také ptám, co z masarykovského mýtu zbylo do dnešních dní.
Archivních prameny a periodické tiskoviny pomohly zkoumat podobu mýtu "zdola" (byly využity především fond "T. G. Masaryka" v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR a s fond "Kancelář prezidenta republiky" v Archivu Kanceláře prezidenta republiky). Pohled "shora" práce rekonstruuje především na základě nepřeberného množství pramenů tištěných.
Práce je strukturována do čtyř základních kapitol. V první je analyzován Masarykův archetypální obraz Hrdiny, v druhé jeho především meziválečná role Otce, jež obsahovala jak archetypální rysy Krále, tak i snad nejznámější podobu "tatíčkovskou. Současně v této kapitole práce analyzuje často diskutovaný Masarykův kult a ukazuje, nakolik byl Masaryk nejen jeho objektem, ale také tvůrcem, přičemž nejednou šlo spíše o systematicky propracovaný systém prezentace navenek, ne nepodobný současným technikám public relations. Závěrečná kapitola ukazuje, že v současnosti z masarykovského mýtu zbyla pouhá rezidua. To je způsobeno především diskontinuitní povahou českých dějin, ale také současnou postmoderní situací ve společnosti. Přesto povědomí o Masarykovi ve společnosti přetrvává. Masarykův "druhý život" však již nemá podobu historického a národního mýtu, je však často součástí nejrůznějších postmoderních uměleckých narací či marketingových upoutávek.