Abstract
Pojmy sociální inteligence a sociální kompetence jsou velmi blízké, je těžké přesněji je rozlišit. Sociální inteligence má neutrální náboj, je to konstrukt, který se používá v prosociálním, ale i v antisociálním kontextu.
Požadavky situace a osobnostní aspekty podmiňují formování cílů, pro jejichž dosažení lidé používají svou sociální inteligenci. Naproti tomu sociální kompetenci je přisuzován pozitivní, prosociální konotát.
Dobré sociální vztahy a dobré sociální způsobilosti představují dva klíčové aspekty sociální kompetence. Dobré sociální vztahy jsou kritériem nebo ukazatelem sociální kompetence, sociálně kompetentního chování jedince.
Dobré sociální způsobilosti mohou mít charakter sociálně osobnostní predispozice sociálně kompetentního chování anebo charakter behaviorální komponenty sociálně kompetentního chování. Sociální inteligenci lze chápat jako bazální strukturu ve vazbě na inteligenci v obecnějším smyslu.
Sociální kompetence je určitou nadstavbou, zřetelně se manifestuje v chování. K jejímu rozvoji se využívají různé výcvikové a intervenční programy.
Pojem moudrost se chápe jako výjimečná úroveň existence člověka ve světě a představuje ideál lidského vývoje. Psychologický obsah chápání moudrosti je sociálně a kulturně podmíněný.
Jde o komplexní fenomén, zahrnuje vedle kognitivních aspektů (abstraktní či obecná inteligence) zejména osobnostní aspekty, ale i hodnotovou zaměřenost individua. Sociální inteligence a sociální kompetence tedy zřejmě sehrávají určitou roli při formování toho, co nazýváme moudrost.
V každém případě však v spojitosti a vnávaznosti na řadu dalších charakteristik.