Článek pojednává o právních normách týkajících se ochran přírody od počátku českého státu do začátku 16. století. Ochrana přírody nebyla, až na výjimečné ustanovení návrhu zákoníku Karla IV., primárním cílem právních norem.
Jednotlivé části přírody požívaly nepřímé ochrany na základě norem, sledujících jiný účel, nejčastěji ochranu majetku. Nejčastějším objektem ochrany dle středověkých předpisů byly lesy, jako majetkové hodnoty a zdroje surovin, a lesní zvěř, jejíž lov byl pouze pro privilegované vrstvy společnosti.
Porušení zákonných ustanovení bývala přísně trestána, mnohdy trestem smrti. Vedle norem chránících přírodu existovalo mnoho dalších norem vedoucích k jejímu poškozování, např. normy nařizující zabíjení zvířat, považovaných za škodlivá (medvědi, vlci, rysy, lišky, bobři, vydry apod.).
Přístup k ochraně přírody byl ve středověku ryze utilitaristický, ve starších dobách ještě částečně kultovní (např. posvátné háje). Rozvoj normotvorby chránící přírodu a její části je patrný až s nástupem novověku v 16. století, moderní pojetí ochrany přírody se začalo utvářet až v 19. století.