Pohled na člověka jako eschatologického tvora otevírá nejprve rozpor mezi Božím věčným záměrem s člověkem, který biblické podání vyjadřuje různými obrazy Božího království, a realitou jeho konečnosti a odcizení od Boha, která se nejvýrazněji manifestuje ve smrti. Eschatologická antropologie proto musí začít křesťanskou thanatologií, která postihuje všechny teologické dimenze umírání a smrti (1. kap.). Napětí mezi lidskou konečností a zaslíbením věčného života bylo v křesťanské tradici po dlouhá staletí vyjadřováno pomocí představy nesmrtelné duše, navazující na starší filosofické tradice. Bude nutné zkoumat, nakolik je tato myšlenka stále ještě nosná jednak s ohledem na teologickou kritiku, jíž prošla v posledním století, jednak v kontextu dnešního pohledu na člověka. Ukáže-li se polarita mezi duší a tělem jako trvalá součást křesťanské antropologie, neobejdeme se bez teologické reinterpretace obou těchto klíčových antropologických pojmů (2. kap.). V lidské touze po naplnění vlastního života přes hranici smrti se kromě vědomí vlastní fragmentárnosti i viny ohlašuje také sobectví a snaha o sebeprosazení na úkor bližních. Křesťanská eschatologie se má vystavit filosofické kritice a sama pečlivě odkrývat, nakolik se orientuje na zaslíbení přicházejícího Božího království a nakolik sama upadá do spekulací, vedených v lepším případě zbožnou fantazií, v horším případě snahou církevních autorit manipulovat věřící (3. kap.). Antropologie v eschatologické perspektivě konečně musí prokázat, že křesťanská naděje se nezaměřuje pouze na posmrtnou blaženost (často navíc zindividualizovanou do podoby "spásy duše"), ale má co říci také k přítomnému života člověka a jeho vztahům. V minulém století se křesťanské eschatologii podařilo rozvinou svůj společensko-kritický potenciál, ale stále zbývá vyjasnit otázku, v jakém vztahu je transcendentní naděje překračující smrt k jejímu přítomnostnímu rozměru (4. kap.).