Abstrakt
Aristotelovu větu o člověku jako tvoru žijícím nezbytně v obci rozvíjí kapitola především s ohledem na zkušenost křesťanů v Latinské Americe ve 2. polovině 20. století a teologickou interpretaci klíčových starozákonních a novozákonních míst ze strany latinskoamerických teologů. Povolání ke společenství je zde interpretováno jako součást dějinného procesu integrálního osvobození.
Latinskoamerická církevní polis dosvědčuje, jak se stávat znamením a nástrojem spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (srov. LG 1).
Teologicky nahlédnutá politicko-antropologická zkušenost z Latinské Ameriky je nakonec dovedena k obecnější výzvě obsažené v magisteriu současného papeže Františka: utvářet politické společenství jako obec spravedlnosti, milosrdenství a péče.