Abstrakt
Ze schopnosti člověka vnímat svět, vstřebávat množství podnětů, impulsů a vjemů vyplývá potřeba zacházet s těmito in-formacemi, které se stávají součástí naší životní zkušenosti a vpisují se do nás. Vedle receptivity tak probouzí často potřebu reagovat: zaujmout postoj, vyvodit důsledky z toho, s čím se setkávám a co mě utváří.
Hledat patřičnou, náležitou odpověď na životní podněty různého druhu. I na biopsychické rovině filtrujeme, třídíme podněty, rozlišujeme ty, kterým popřáváme větší prostor, protože je rozeznáváme jako libé a chtěné a naopak ty, kterým se více či méně vědomě vyhýbáme a s nimiž si nepřejeme zůstávat v kontaktu.
Pokusím se nastínit člověku vlastní rozlišovací kompetence, kam patří mj. racionalita, která pomáhá reflektovat a třídit vjemy na vědomé rovině a ve světě náboženské zkušenosti. Vedle ní ovšem křesťanská zkušenost pracuje i s další rovinou rozlišování, která předpokládá, že při rozlišování interagují i další konstitutivní prvky lidství, jako je například schopnost důvěry, tíhnutí k sebepřekročení či sebepotvrzení vlastní identity.
V textu se zaměřím na některé klíčové motivy křesťanské zkušenosti s rozlišováním, především na ty, které mohou být důležité pro současný kulturní kontext a hledání odpovědi na otázku po tom, co dnes prioritně potřebujeme umět rozlišit. Pracovní hypotéza: hledám, co mě otevírá a vede k plnějšímu životu a co mě naopak uzavírá životu a stává se překážkou dovršení lidství.
V každém případě v této kapitole nepůjde tolik o fázi rozhodnutí a jeho morální aspekt, ale o na předpoklady svobodné volby, předmět a subjekt rozlišování. Za subjekt rozlišování nepovažuji pouze člověka a jeho rozlišovací schopnost, ale výzvou je představit subjekt Ducha jako specifický faktor procesu rozlišování a to v kategoriích srozumitelných pro současný kulturní kontext.