Abstrakt
Mnoho lidí označených za postižené, kteří se narodili v Praze, žije v ústavech buď přímo ve městě nebo v malých obcích daleko od metropole. Život v režimu velkého ústavu je dlouhodobě odpovědí města na potřeby některých jeho občanů a je stále aktuální. Teprve současná politická koalice odmítá politiku vystěhovávání a vyčleňování lidí označených za postižené z života města.
Nové inkluzivní politiky a strategie týkající se každodenního života obyvatel metropole a obcí, kde ústavy stojí, vyvolávají nejen nadšení, ale také pochyby a nedůvěru. Ty by se daly snadno překládat jako nevědomost, neochota či dokonce nepřáteltsví a odpor.
Nicméně je třeba vzít v úvahu, že i jasně formulované politiky začleňování se často dostávají do vážných potíží, jakmile se začnou uvádět do praxe. Domníváme se, že jedním z důvodů těchto neshod může být skutečnost, že hodnoty, cíle a praxe, které rámují reformu sociálních služeb, bývají izolovány od ostatních souvisejících rámců a logiky.
Studiem zdánlivě okrajových a dosud nepříliš probádaných aspektů ústavní péče v ČR chceme prozkoumat ekologické vztahy objektů/subjektů. Konkrétně nás zajímá napětí mezi starostí o občany a péčí o obyvatele ústavů a mezi udržováním ústavních budov a životem v obcích, v níž se ústavy nacházejí.
Za pomoci etnografického výzkumu a empirické etiky inspirovaných STS chceme zjistit, jak se vytváří „smysluplná budoucnost pro všechny“ a jaké prostory obývá.