Abstract
Domov L pro osoby s „mentálním postižením“ je státem ve státě, s vlastními občany, vládou, ekonomikou, s vlastními pravidly, procesy řízení a hodnotami. Tak jako Goffmanovy ústavy (1961), i Domov L slouží velkému množství chovanců, jimž má zajistit uspokojení většiny základních životních potřeb.
Z mnoha věcí, o něž je třeba pečovat, aby Domov L mohl fungovat, se zaměřujeme na „budovu“, chápanou nikoli jako pevná struktura z cihel a betonu, ale jako proměnlivá sociomateriální síť. Ačkoli na první pohled se „budova“ Domova L může jevit jako jednotný fenomén sdílený různými aktéry, při bližším pohledu se proměňuje v praktikách, jejichž prostřednictvím je používána a udržována.
V našem příspěvku popíšeme dvě sady praktik údržby/péče – praxi každodenního života (Certeau 1984), skrze niž „uživatelé služby“ osidlují svůj bezprostřední životní prostor, a štábní kulturu, umožňující řídit a udržovat pobytovou instituci jako celek. Tyto dva odlišné způsoby užívání budovy Domova L stavějí každý na zkušenostech získávaných jinými prostředky a metodami.
Klademe si otázku, jak se údržba praktikovaná lidmi vyzbrojenými univerzálními klíči, průmyslovými kamerami a dalšími technologickými vymoženostmi vztahuje k životní zkušenosti obyvatel Domova L, putujících prostorem „budovy“ regulovaným pevnými pravidly a důmyslnými bariérami. Prostřednictvím popisu vzájemného ovlivňování, využívání a u/zne/možňování činností typických pro tyto dva styly údržby/péče (Denise, Pontille 2017) chceme nabídnout empiricky podložený pohled na vztahy každodenního života a podmínek možnosti, jakož i na utváření totálních a demokratických institucí.