Abstrakt
Ruku v ruce s rostoucí vírou ve vědecký pokrok a expertní vědění rostlo v šedesátých letech politické sebevědomí studentů a studentek, kteří byli vnímáni jako budoucí inteligence státně-socialistického Československa. V dobovém i retrospektivním pohledu se ujalo označení politika důvěry, které vyjadřovalo snahu o vyšší zapojení studentstva do chodu univerzit, ale i řešení problémů národního hospodářství a společnosti.
Tím, jak se zvyšovala symbolická prestiž studentstva, sílil i kritický pohled na nenaplňované přísliby ohledně zlepšování materiálních podmínek studia. Zatímco většina studentstva svoji kritiku zaměřovala především na materiální nedostatky a slabé kulturní vyžití, méně početná, ale zato politicky organizovanější část, se snažila hledat kořeny nedostatků na institucionálně politické rovině především ve struktuře vysokoškolských institucí při Československém svazu mládeže.
Tito studenti a studentky byli shora i sami sebou označování za studentské opoziční hnutí a ujalo se pro ně označení pražští radikálové. Jedním z jejich hlavních proklamovaných cílů byla studentská nezávislost na mocenských strukturách, tedy na KSČ a Ústředním výboru ČSM, a vznik nezávislé studentské organizace.
Jejich cíl se naplnil v lednu roku 1968, kdy studenti začali hromadně opouštět řady vysokoškolských instituce ČSM a začali zakládat nezávislé studentské organizace. Příspěvek se zaměří na to, jak se v šedesátých letech proměňoval vztah studentů a studentek k Československému svazu mládeže, jak se proměňovala jejich vize studentské nezávislosti a jaké volili strategie pro naplnění svých vizí.
Jaký vliv měli pražští radikálové na rozklad vysokoškolských struktur v ČSM, ke kterému došlo v lednu roku 1968? A jakou roli hrál násilný střet mezi příslušníky Veřejné bezpečnosti a studenty a studentkami ze Strahovských kolejí v říjnu 1967? Můžeme studentstvo označit za první sociální skupinu, která odmítla politiku demokratického centralismu? I na tyto otázky se příspěvek pokusí odpovědět.