Již zakladatelé pediatrie na přelomu 18. a 19. století věděli, že děti z bohatých a vzdělaných rodin jsou větší než děti chudé a nevzdělané. Tento rozdíl se poprvé vyrovnal až v 60. letech 20. století ve Skandinávii, kde se nejdříve a nejrazantněji prosadil model evropského sociálního státu s praktickou eliminací chudoby.
Pediatři záhy porozuměli, že o růstu před narozením i po celé dětství rozhoduje dostupnost energie, bílkovin a mikronutrientů. A že proto málo rostou féty a děti vystavené proteoenergetické malnutrici, deficitu vitaminu D a kalcia, sideropenii a jodopenii.
Zlepšením socio-ekonomických podmínek a výživy, spolu se zavedením celoplošných intervenčních programů (antirachitická prevence, jodidace soli), se v převážné většině světa podařilo negativní nutriční vlivy na dětský růst překonat. Nejlépe to bylo v průběhu 20. století patrné na postupně stoupajících křivkách percentilových grafů - pro tento jev se vžil pojem "sekulární akcelerace".
Třetí percentil ale přetrval, i když posunutý výše. Pod třetím percentilem jsme začali hledat děti trpící nerozpoznaným somatickým onemocněním.
Dětští endokrinologové začali přednášet a psát o tom, že růst je nejlepším ukazatelem dětského zdraví a že špatně rostou děti s nerozpoznanou Crohnovou nemocí, celiakií, renální insuficiencí, tubulární poruchou, hypotyreózou, difuzním plicním onemocněním či systémovým zánětem. Diferenciální diagnostika růstové retardace se začala překrývat s celou pediatrií chronických nemocí.
V toku času se pediatři naučili rozpoznávat tyto nemoci včas - dříve, než se rozvine růstová retardace. Pokud dnes přijde takové dítě k diagnostice až na základě růstové poruchy, vnímáme to jako selhání systému nebo rodiny.
Ostatně - před 7 lety se poprvé objevilo sdělení amerických autorů o tom, že hledání somatického onemocnění při diagnostice malého vzrůstu přestává být efektivní.