Abstrakt
Teoretický pohled na počítačově generovanou animaci (CGI) úzce souvisí s technologickým vývojem, který přináší možnosti generování čím dál tím více propracovanějších realit. Smývá se hranice mezi zachyceným a generovaným kinematografickým záběrem.
Ostatně používané termíny jako syntetický realismus nebo hyperrealismus vedou pozornost právě k mimetickým schopnostem počítačově generovaných obrazů. Na základě Vivian Sobchack a mýtu totální animace, parafrázi Bazinova mýtu totálního filmu, lze mimetickou kapacitu počítačově generovaných obrazů považovat za dominantní estetický impuls.
Teoretik a umělec Alan Warburton postuluje ve svém díle premisu: pokud současné technologické podmínky umožnily fotorealističnost CGI, a tudíž se staly nerozpoznatelnou napodobeninou reality, nevyvstal tím prostor k reartikulaci charakteru virtuálních obrazů? Pole "uncanny" CGI animace vybočuje ze sevření reanimované reprezentace reálného k alternativním pohledu na digitální fasádu, ať už se jedná o nebo již technologicky "zastaralé" CGI snímky nebo experimentálního díla například Jona Rafmana, která z této zastaralosti těží. Zkoumáním digitálního povrchu, který překračuje své mimetické vlastnosti, se výzkum pokouší objevovat haptické vlastnosti virtuálních snímků.
Vracíme se tedy k Ejzenštejnově konceptu plazmatičnosti, jenž umožňuje vymezit animované formy jako celistvé protoplasmy, které zároveň neustále proměňují svůj tvar. Skrze uplatnění tohoto pojmu na CGI animaci (převážně na tvorbě Jona Rafmana) bude možné tuto paradoxní kombinaci celistvosti a proměnlivost postavit vůči dominantnímu hyperrealistickému narativu a zároveň zohlednit estetický potenciál digitálního povrchu.