Abstrakt
Technologické změny jsou nedílnou součástí moderního světa, alespoň tak jak jej můžeme vnímat a chápat, strukturují náš vztah ke světu, ale i to, co znamená být člověkem, jak vidíme sami sebe. Současná globální pandemie posílila komplexní technologickou mediaci naší společnosti, na jednu stranu zvýraznila přítomnost v mnoha aspektech našich každodenních životů, ale také pronikla do prostor, kde před pandemií nebyla tolik patrná.
Pohřeb je událost, a to velmi tělesná. Tělo zemřelého v sále, okolo něho rodina a známí truchlí, prožívají moment ztráty milovaného, který nejde vrátit.
V době pande- mie se však klasické pohřby (ať už po nich následovalo vložení do země v rakvi na pozemku místního hřbitova, kremace, či přírodní pohřeb) staly nemožným ceremoniálem. Nemálo pohřebních domů přešlo k přenosům pohřbům pro jejich rodiny, jako náhradu posledního rozloučení, protože lokální nařízení neumožnily konání žádné události pro větší počet lidí.
Rozloučení v přímém přenosu je proměnou ve vztahu k zemřelému, tak samotnému aktu pohřbu. Postfenomenologická analýza se snaží uchopit a analyzovat tuto dílčí proměnu, která momentálně vypadá jako provizorní řešení, na druhou stranu však zapadá do delší linie vytvoření digitální podoby zesnulého (shromáždění digitální stopy na jednu webovou stránku, udržování sociálních sítí mrtvého atd.).
Příspěvek se pokusí o reflexi nepatrné technolo- gie: jak dále strukturuje tělo mrtvého i živých.