Abstract
Pro současnost je charakteristický permanentní tok informací z různých oborů lidské činnosti a jejich sdílení ve snaze využít nových poznatků i mezioborově. V rámci tohoto sdílení je patrná výrazná propojenost mezi medicínou, respektive fyzioterapií a sportem.
Provádění sportovních aktivit, a to nejen na vrcholové úrovni souvisí s péčí o pohybový systém jedince jak ve smyslu prevence, tak řešení akutních stavů. Do této oblasti spadá i strečink, respektive aplikace protahovacích cvičení za účelem předcházení zkrácení svalů, zachování jejich elasticity a kompenzace svalových dysbalancí.
Právě zde jsou stále častěji využívány techniky převzaté z fyzioterapie a dá se říci, že se staly v této oblasti standardními nástroji. Jedná se o techniky PIR (postizometrická relaxace) a především PNF (proprioceptivní neuromuskulární facilitace).
Tyto rozdílné pojmy jsou si v praktickém provádění dost podobné, avšak vykazují významné funkční odlišnosti, které je nutné při jejich aplikaci respektovat. Postupem času dochází k diverzifikaci, kdy lze každou z těchto technik provádět více možnými metodami.
Podnětem k sepsání tohoto příspěvku je skutečnost, že v literatuře a internetových zdrojích dochází někdy k zaměňování těchto pojmů a k nekorektnímu popisu dílčích metod, především u středně odborných sdělení. Proto se v následujícím textu pokusím o sdílné vymezení rozdílu mezi těmito technikami a o popis základních metod používaných ve sportu.