Téma imperativních norem v mezinárodním právu soukromém patří dnes již ke klasickým tématům, jedná se o normy, které prosazují svou aplikaci na soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem, a to bez ohledu na rozhodné právo, kterým se takový poměr řídí. V článku jsou zkoumány vymezení imperativních norem, jejich odlišení od obvyklých kogentních norem, použitelnost imperativních norem z hlediska rozhodujícího fóra, souvislost s výhradou veřejného pořádku, aplikace imperativních norem a přihlížení k jejich účinkům.
Další část se zaměřuje na mezinárodní kodifikaci imperativních norem, zejména nařízení Řím I. Podrobně je komentována judikatura SDEU v případech Ingmar C-381/98, Unamar C-184/12, Nikiforidis C-135/15, Verein für Konsumenteninformation C-191/15 a C-272/18, Agro C-507/15, a Da Silva Martins v Dekra C-149/18.
V závěru se autorka zamýšlí nad tím, zda mají ještě význam úpravy imperativních norem v předpisech národního práva a zda nazrál čas na nějaké nové řešení.