Příspěvek si bude klást za cíl seznámit posluchače s kuriózní postavou československé filosofie, prof. Josefem Velenovským (1858-1949), a neméně kuriózními myšlenkami, jež předkládá v prvním svazku svého hlavního filosofického díla Přírodní filosofie publikovaného v roce 1920.
Pozornost bude zaměřena na kapitolu "Organická evoluce", v níž Velenovský argumentuje, že evoluce nemůže být uspokojivě vysvětlena mechanisticky, a že musí tedy existovat nějaká ne-fyzikální síla, která ji pohání. Onou silou je podle Velenovského kosmický duch účelně vedoucí hmotu vždy k čím dál vyšším úrovním komplexity a individuality, od neživé hmoty přes rostliny, houby a živočichy až k člověku.
Stvoření inteligentní mysli považuje Velenovský za konečný cíl organické evoluce, a to ať už tento proces započne na jakémkoli místě v kosmu - podle Velenovského je totiž "nade vší pochybnost jasné", že vývoj života probíhá na nesčetných dalších planetách vzhledem k tomu, jak ohromné množství sluncí a planet v kosmu pozorujeme, a jak velká se tedy zdá být pravděpodobnost, že se na některých z nich vyskytují podmínky podobné těm na Zemi. Jelikož bude pak i na těchto planetách evoluce vedena stejnými "latentními idejemi" obsaženými v kosmickém duchu, nemohou podle Velenovského mimozemské formy života vypadat jinak než tak, jak je známe z naší planety - jako rostliny, houby, živočichové, a lidé.
Evoluce je tak kosmickým fenoménem.