Ve svém příspěvku jsem si dal za cíl interpretovat problém sebevraždy z pozice J. G.
Herdera. Zkoumaný fenomén se zde ukazuje jako stěžejní pro autorovu koncepci lidskosti jako takové.
Důležitým pojmem pro celou mou studii je pojem příběhu. Neboť právě příběh o sebevraždě je zde tím, co samotnou sebevraždu umožňuje. Člověk se v Herderově optice učí vždy nápodobou.
Napodobované jednání poté aplikuje na skutečnost, pakliže jsou podmínky pro aplikaci přijatelné. Jinými slovy člověk spáchá sebevraždu, pouze pokud mu to příběh umožňuje.
Zároveň tím, že samotný příběh o sebevraždě existuje, se člověk utvrzuje ve svém lidství. Tento příběh je zde jakýmsi dokladem toho, že člověk může "konat k smrti".
Tedy milovat k smrti, nenávidět k smrti, být zoufalý k smrti atd. A to je velký rozdíl od zvířete, které nic takového nesvede.
A právě v tomto rozdílu se skrývá dle Herdera lidskost. Závěrem se pokusím nastínit ještě pár dalších momentů.
Například, když se tedy člověk učí nápodobou, pak musel existovat jakýsi "první" sebevrah, který se stal prvním v této sebevražedné tradici a díky kterému o sebevraždě mohl vzniknout příběh.