Abstrakt
Předmětem zájmu této studie jsou reportáže komunistického novináře, literárního kritika a publicisty Julia Fučíka, které vznikly z jeho pobytů v Sovětském svazu v letech 1930 a 1934 až 1936. Název je parafrází titulu knižního souboru části těchto textů V zemi, kde zítra již znamená včera (Praha, K.
Borecký 1932), který se po válce stal "okřídleným" propagandistickým heslem. Julius Fučík (1904-1943) se několik let po své smrti na berlínském popravišti proměnil na ikonu československé stalinistické propagandy, která šířila jeho příběh jako hrdinský vzor oddaného komunisty s nevysychajícím pracovním i životním elánem a odhodlaného bojovníka proti nacismu.
Jeho kult, určený především mládeži, byl organizován kolem vyprávění o jeho oběti, jež vlastnoručně koncipoval v motácích z žaláře, vydaných po válce v mnoha zemích jako Reportáž, psaná na oprátce. V tomto uctívání však měl důležité místo i Fučíkův obdivný vztah ke stalinskému Sovětskému svazu, který ve svých reportážích nekriticky propagoval i za cenu úřední perzekuce.
Autor si klade otázku, proč se z masivního korpusu textů různých levicových autorů, adorujících mezi válkami sovětský sociální experiment, dočkaly v poválečné éře kanonizace právě reportáže z pera Julia Fučíka? Jejich rozborem dovozuje, že Fučík líčí sovětskou realitu jako heroický věk zrozený v bolševické revoluci, pokračující nadšeným budováním socialismu a směřující ke šťastné budoucnosti celého lidstva po svržení kapitalismu. Své líčení přitom žánrově stylizuje jako díly hrdinského eposu, v němž ožívá starověký prométheovský mýtus.
Roli bájného hrdiny v něm přejímají dělničtí úderníci a úlohu ohně zaujímají znárodněné výrobní prostředky a moderní technologie jako nástroje převratné civilizační změny. Její dynamika nově utváří také globální sociální časoprostor, když hranice sovětského státu oddělují budoucnost lidstva na východě od lidské prehistorie na západě.
Autor ukazuje, že Fučík své svědectví koncipoval se zjevně podvratným záměrem, když na mnoha příkladech ilustroval kontrast prudkého hospodářského růstu v SSSR a hluboké krize na Západě. Na přesvědčivosti mu dodával osobitý, živý literární styl a jasný výkladový rámec aplikující na konkrétní líčení teze historického materialismu o střídání socioekonomických formací.
To všechno spolu s Fučíkovou loajalitou k aktuální stranické linii, jeho účastí v odboji a mučednickou smrtí poskytlo tvůrcům poválečné kulturní politiky dostatek vhodného materiálu pro konstrukci neposkvrněného komunistického hrdiny.