Klezmer, tedy v širším slova smyslu hudba vycházející z kultury aškenázských Židů původně hovořících jazykem jidiš, je v českém prostředí relativně novým fenoménem. Mezi české interprety a publikum klezmer pronikl poprvé v devadesátých letech dvacátého století jako již etablovaná součást tzv. world-music.
Tento distribuční kanál klezmer v podobě zejména komerčních nahrávek současných interpretů zprostředkoval domácímu publiku, a tak formoval místní představy o tom, jak klezmer zní. Přestože jde o židovskou hudbu, drtivá většina interpretů a publika u nás je nežidovská, a klezmer se velmi často hraje a poslouchá mimo místní židovské komunity.
Tato skutečnost také znamená, že hudebníci ke klezmeru hledají jakési interpretační klíče, tedy zobecňující pohledy na hudbu, kterou do určité míry vnímají jako cizorodou, a které jim mají pomoct při její interpretaci. Jedním z častých interpretačních klíčů mezi českými hudebníky je pohled na klezmer jako na židovskou lidovou hudbu, tedy jakýsi ekvivalent zejména (ale nikoliv výlučně) moravské lidové hudby.
Příčinou je jednak podobné spektrum užívaných nástrojů, které jsou vnímány jako tradiční (housle, klarinet, cimbál), jednak pocit geografické blízkosti. Škála aplikace tohoto interpretačního klíče v klezmeru je široká, od pociťované spřízněnosti přes hledání konkrétních případů vzájemného ovlivnění až po nastudování klezmerového repertoáru podle standardů hudebně-taneční produkce folklorních festivalů. Společným jmenovatelem těchto projevů je hudební folklorismus a jeho vliv na představy místních muzikantů o tom co je lidová hudba.
Ve folkloristických tendencích v českém klezmeru můžeme vidět nástroj přivlastnění hudby vnímané jako cizí, resp. nástroj k překlenutí pociťované vzdálenosti interpreta a jeho materiálu, a současně I jakési vymezení (nepříliš jasných hranic) mezi oběma hudebními světy (soundscapes) - klezmerovým a folkloristickým. Cílem příspěvku je představit tyto tendence a na ukázkách popsat, jak konkrétně ovlivňují hudební materiál, na nějž jsou vztahovány.