Abstrakt
Příspěvek shrnuje, jakým způsobem se Národní galerie zapojovala do formování kánonu českého moderního umění s důrazem na vztah k německo-českým umělcům. Text postupně analyzuje jednotlivé stálé expozice moderního umění, které tato instituce uspořádala a popisuje jakým způsobem se tyto výstavy stavěly k problematice německo-českého umění.
Hlavní záběr je na výstavy uspořádané mezi lety 1945-1989, protože v této době se postupně kodifikoval přístup k umění první poloviny 20. století. Rozklíčování toho, jakým způsobem bylo kodifikování ovlivněno dobovým náhledem na historickou situaci, může pomoci k pochopení toho, proč je i 30 let po Sametové revoluci složité německo-českou kulturu zapojit do české.
Ukazuje se také, že jasně deklarovaná stanoviska, se promítala do konkrétního provedení spíše nenápadně a nebyla nikdy plně dodržována a vždy v nich existovaly výjimky. Pouhá nepřítomnost německo-českých umělců, tak nebyla problémem.
Problémem bylo, jak s touto nepřítomností bylo nakládáno.