Abstrakt
Hraniční porucha osobnosti (HPO) je častým, závažným a život ohrožujícím psychiatrickým onemocněním. Pohled na její léčbu prochází v posledních letech značnou změnou, a to nejen v psychoterapii, která je hlavní účinnou intervencí, ale i ve farmakoterapii.
I přesto, že se doporučení odborných společností neshodují a klinická praxe je značně heterogenní, lze nalézt fakta, která nám jsou oporou při léčbě této skupiny pacientů. Je důležité brát ohled na fakt, že nebyla potvrzena dostatečná účinnost žádného léku z hlediska zlepšení prognózy tohoto onemocnění jako celku.
V současné době je doporučováno užívání léků pouze ke korekci specifických příznaků, jakými jsou afektivní nestabilita, impulzivní agrese a poruchy vnímání, kdy jistá vodítka nalézáme i v otázce ovlivnění nesuicidálního autoagresivního jednání. Existují však i léky, které se všeobecně nedoporučují nebo prokazatelně nemají efekt v léčbě HPO.
V rámci managementu terapie musíme brát zřetel i na psychiatrické komorbidity. U pacientů s HPO se setkáváme s doprovodnými onemocněními, která reagují na cílenou léčbu přidružené choroby, ale i s patologiemi, u kterých se zavádění specifické farmakoterapie nedoporučuje.
Hlavním důvodem k této praxi je zjištění, že dané komorbidity (např. depresivní porucha, panická porucha) reagují velice dobře na komplexní terapii HPO, za kterou je považována solidně vedená psychoterapie, preferenčně některým ze směrů přímo cílených na tuto psychopatologii (pro příklad dialekticko- -behaviorální terapie, schématerapie a další). V článku je diskutována i situace v České republice, problém s polypragmazií a možné důvody nesprávně vedené praxe v léčbě HPO.