V obecném povědomí o překladu panuje názor, že překladatel odvedl dobrou práci, pokud nepoznáme, že kniha, kterou čteme, byla přeložena z cizího jazyka. Podle některých má překladatel dokonce splynout s autorem a vžít se do jeho kůže. Čtenáři jej v textu nemají rozpoznat.
Jak se ale s představou neviditelného překladatele vyrovnat v dějinách překladu? Kromě tisíců rozhodnutí "skrytých" uvnitř textu stojí překladatelé mnohdy i za výběrem díla k překladu. Výběrem díla, které bude v domácí literatuře reprezentovat literaturu zahraniční.
Klíčovým aktérem pro vytvoření obrazu literatury z určité jazykové oblasti se tak může stát jeden jediný člověk. V dějinách českého překladu z portugalsky psaných literatur náleží tato role Pavle Lidmilové (1932-2019), autorce 58 knižních překladů z brazilské, portugalské a africké lusofonní literatury.
Cílem konferenčního příspěvku je představit práci a osobnost překladatelky, která si zaslouží být vidět.