Abstrakt
Medievisté běžně zkoumají cestopisné a historiografické roviny České kroniky Johanna Marignoly odděleně. Skutečnost, že cestopisné pasáže se jeví být nedílnou součástí dějepisného vyprávění, zejména biblických dějin, zůstává stranou.
Cestopisné pasáže jsou obecně posuzovány jako projev autorského ega a potřeby pochlubit se. Tato studie je zaměřena na analýzu funkcí cestopisných prvků v celku kroniky.
Marignola propojuje historické vyprávění o prvním a druhém věku světa s reflexemi vlastní cesty na východ, kam v souladu s tradicí biblické exegeze umisťuje pozemský ráj a počátky světových dějin. Stylizovaný vypravěč ale vystupuje napříč kronikou; jako historik odhaluj ící koncepční kroky psaní kroniky nebo jako svědek reálií a událostí.
Marignola na vybraných místech promlouvá s pomocí starozákonních a evangelijních citátů. Činí tak i v případě vlastního očitého svědectví o realitě pozemského ráje na východě světa i o zázraku na dvoře Karla IV., což je mu nástrojem propojení českých a světových dějin.