Abstrakt
Na kolektivní monografii uspořádané Alicí Flemrovou a Závišem Šumanem Růže je rosa è rose est růže. Překlad, převod, interpretace se podílelo celkem 25 odborníků z Akademie věd České republiky, pěti českých a tří zahraničních univerzit, kteří se v jednotlivých kapitolách věnovaných překladu coby významnému kulturnímu fenoménu od antiky po dnešek zamýšlejí nad úzce i šířeji pojatými otázkami spojenými s tématem literární translace a recepce.
Inspirátorem i adresátem jejich reflexí je význačný romanista a překladatel Jiří Pelán, jehož životní jubileum se stalo podnětem ke vzniku publikace. Kniha je rozdělena do tří oddílů: Překlad (I), Převod (II) a Interpretace (III), v rámci kterých je překlad ohledáván I. zprvu z těsné blízkosti v případových studiích a kapitolách věnovaných kritice překladu, které napsali Pavol Koprda, Josef Prokop, Vlasta Dufková, Kateřina Bohadlová, Jan Čermák, Václav Jamek, Josef Fulka, Pavel Štichauer, Petr Kyloušek a Alice Flemrová; II. poté převážně z pohledu recepce v kontextu národních literatur i autorských bibliografií, jejž zvolili Dalibor Tureček, Xavier Galmiche, Eva Voldřichová Beránková, Annalisa Cosentino, Dalibor Dobiáš a Zora Obstová; a nakonec (III.) v interpretačních studiích, jejichž autoři a autorky, jmenovitě Martin Pokorný, Catherine Ébert-Zeminová, Magdalena Žáčková, Jan Herůfek, Záviš Šuman, Eva Blinková Pelánová, Dagmar Mocná a Jiří Špička, se soustředili na téma adaptace literární látky a topiky či na výklad a porozumění textu z pohledu jeho tlumočení do jiného dějinného a kulturního kódu. Časový záběr monografie pokrývá zhruba šestnáct století: od Augustinových Vyznání, artušovského cyklu a trubadúrské poezie, přes Dantův Ráj, sonety Folgora da San Gimignano, Heptaplus Pika della Mirandola, Hru o pekelné lodi Gila Vicenta, dále Rademinovy parodie italské vážné opery, českou recepci francouzských klasicistních románů, recepci Rukopisu královédvorského a zelenohorského ve Francii, Lönnrotovo sebrání finských lidových zpěvů Kanteletar, překlady Hegela do francouzštiny, Flaubertovy romány, Zpěvy páteční Jana Nerudy, až po Stuparichovu knihu o českém národě, Gidovy Penězokaze, Spitzerův výklad Racinovy Faidry, díla Merleau-Pontyho a Barthesa v českých překladech, italskou recepci Hrabala v 60. letech, autorské "překlady" Jiřího Gruši z němčiny do češtiny, převod Ecova Kanta a ptakopyska, korpusovou analýzu překladu Calvinova Rozpůleného vikomta, problematiku převodu francouzsko-kanadského sociolektu joual a překladu genia loci současné Neapole.
Jednotlivé kapitoly vzdor své rozmanitosti dokládají tezi vůdčí osobnosti telavivské školy Itamara Even-Zohara, představenou v jeho "teorii polysystémů", podle níž je třeba na překlad, který hraje v literatuře významnou roli jak z diachronního, tak i synchronního pohledu, vždy nahlížet v sociokulturních souvislostech, neboť jde o dynamickou činnost, jejíž podoba závisí na vztazích uvnitř literárně-kulturního polysystému, jehož je nedílnou součástí. Monografie je doplněna předmluvou editorů, českými a anglickými abstrakty jednotlivých kapitol, bibliografií a jmenným rejstříkem.