Cílem této práce je zhodnotit, jakým způsobem může extrakční a neextrakční ortodontická léčba distookluze u rostoucích pacientů ovlivnit vybrané skeletární a dentální hodnoty a anteroposteriorní rozměr dýchacích cest v oblasti orofaryngu zobrazující se na dálkovém kefalometrickém snímku a zda eventuální změny mohou být pro pacienta významné. Materiál a metodika: Retrospektivní studie byla provedena na kefalogramech rostoucích pacientů rozdělených do třech skupin dle typu léčby (extrakce, distalizace molárů a kontrola).
Celkem bylo zhodnoceno 72 kefalogramů v čase T1 a T2. Byly hodnoceny změny dentální, skeletální a v oblasti horních cest dýchacích.
Změny byly statisticky vyhodnoceny. Výsledky: Nebyly zjištěny signifikantní změny v hodnocených parametrech horních cest dýchacích.
Ke statisticky významným rozdílům (p<=0,05) mezi jednotlivými skupinami došlo v těchto parametrech: SNA, Pog k vertikále, +1/BISP, -1/ML, H molár k vertikále. Závěr: Léčba distookluze pomocí distalizace horních molárů nebo s využitím extrakcí ovlivní především dentální vztahy.
Ani jeden z námi sledovaných postupů korigující distookluzi nijak nepřispěl ke změně sledovaných antropoteriorních rozměrů horních cest dýchacích.