Abstrakt
Paměť a zapomnění jsou ve společčnosti pátou esencí. Jakým způsobem jsme schopni vzpomínat vypovídá samozřejmě nejen o minulosti, ale zejména o přítomnosti.
Obě dvě, jak zkušenost, tak paměť jsou determinované společností, která se snaží nastavit určité hledisko. Model skupiny DG307 a příběh Pavla Zajíčka vypovídá ve své syrovosti o zkušenosti lidí na pokraji komunistické společnosti.
Jestliže tedy na jedné straně skupina DG307 inkarnuje symptom společnosti, který reflektuje, lze v jistém smyslu říci, že skupina vrací totalitní realitě absurditu, kterou společnost vytváří. Na straně druhé vznik této metafory poukazuje právě na roli psychiatrie v komunistickém Československu.
Duševní onemocnění se v totalitním kontextu stává politickou kategorií. Už v roce 1958 Chruščov, poté co požádal o otevření táborů nucených prací, vyslovil řeč, ve které spojil myšlenku politického nesouhlasu s šílenstvím.
Foucault poukazuje na dvě funkce psychiatrie: Na jedné straně lékařská funkce psychiatrie a na straně druhé represivní funkce policie. Proces s hudebníky (1976) a neblaze proslulý projekt "Asanace", který měl za úkol "očistit zemi od nežádoucích jedinců" znamenal pro Pavla Zajíčka téměř hmatatelné drama.
Konečná emigrace Pavla Zajíčka (1980) je dnes už vážným svědectvím o tom, jaké krutosti a nevšední lhostejnosti byl režim schopen.