Abstract
Když analyzuje sociální nerovnosti postindustriální společnosti ve Spolkové republice Německo, naráží Ulrich Beck na pozoruhodnou věc: Kapitalistický systém námezdní práce (směna svobodné práce za peníze) již neimplikuje "zbídačení a odcizení" širokých vrstev obyvatelstva, jejich izolaci v proletářských čtvrtích, nízkou míru vzdělání a mobility. Navzdory konstantnímu poměru nerovnosti se průměrně zvyšuje životní úroveň (eskalátorový efekt).
Korelativní emancipace individua otevírá široké pole nových potencialit uspokojování jeho životních potřeb a nakládání s volným časem - společnosti založené na třídním konfliktu zvoní umíráček. - Karel Marx, kterého Beck označí jako jednoho z nejvýznamnějších moderních teoretiků individualizace, proces emancipace spojuje s pohybem rozvíjení kapitalistické výroby, která rozkládá a převrací původní, zejména feudální společenské vazby. Ruku v ruce s tímto pohybem jde však proces zespolečenštění, neboť nedílnou součástí rozvíjení kapitalismu je pauperizace dělníků, neustále se prohlubující zhoršování jejich životních podmínek a z toho plynoucí pocit sounáležitosti. - Klíčovou otázku formuluje Beck jako paradox: Jak k tomuto spojení mohlo dojít právě za vlády kapitalismu, který má přece rozleptávat veškeré vazby mezi lidmi? Proces individualizace přitom Beck chápe v protikladu vůči Marxovi tak, že kapitalistický výrobní způsob postupně ruší předpoklady, za nichž se třídy utvářejí, ba dokonce implicitně nastoluje nepřímou úměru: čím více blahobytu, tím méně třídní společnosti. - Ve svém příspěvku bych se chtěl zaměřit na problém individua a jeho zespolečenštění a položit si následující otázky: Jaké jsou transcendentální podmínky vzniku společenství? Může se nejistota tváří v tvář současným hrozbám stát motorem integrace do sebe zapouzdřených individuí? Překonal stát blahobytu odcizení, anebo na sebe pouze vzalo jiné formy? Je člověku práce sebepotvrzením v produktu jeho činnosti, anebo spíše sebe-ztrátou, kterou zakouší ve formě protikladu vlastní tvořivé činnosti a svého skutečného, zvnějšněného života? Aktualizuje v sobě veškeré potenciality, anebo z něj dělba práce, jako nejfrapantnější výraz průmyslové patologie, činí pouhého "fachidiota", který své neuskutečněné možnosti v sobě samém prožívá jako privaci a utrpení? Do jaké míry tento pocit, který se u jedněch projevuje nejistotou, u druhých lhostejností, vyvěrá z radikálního, meta-ekonomického vyvlastnění, které narušuje původní organickou jednotu individua a objektivních podmínek jeho existence?