Abstrakt
Znalci z oboru chirurgie jsou žádáni o znalecký posudek týkající se ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění po úrazu či chirurgické intervenci, ať již pro potřeby policie, soudu, advokacie či pojišťoven, a dále k posouzení, zda chirurg či traumatolog v procesu léčby nepochybil a zda jeho konání bylo v intencích lege artis postupu. Třetí oblast pravděpodobně nyní vzniká – posoudit, zda nedošlo k narušení práv osobnosti.
Tato problematika se týká informovaného souhlasu a s tím spojeného spolurozhodování pacienta. Výše uvedené první dvě oblasti jsou zcela rozdílné, vyžadují jiné znalosti.
Zatímco v první oblasti může znalecký posudek většinou vypracovat atestovaný chirurg (dříve chirurg s první atestací) s poměrně rychle nabytou zkušeností s vyhláškou o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v rámci vyhlášky MZ ČR č. 440 z roku 2001/Sb., druhá oblast vyžaduje mnohdy hluboké teoretické a praktické znalosti oboru, někdy i studium naší a světové literatury. Po znalci je požadován jasný závěr, který znamená, zda lékař jednal lege artis či nikoliv, a to mnohdy v situaci, která je velmi vzdálená od takto chápaného černobílého obrazu.
Situace je o to závažnější, že soudce nemá medicínské vzdělání a na závěru znaleckého posudku opírá své finální rozhodnutí. Současný stav, kdy tyto dvě oblasti nejsou rozlišovány ani fakticky, ani ohodnocením práce znalce, je důsledkem dlouhodobé absence řešení postavení znalců-lékařů a podmínek jejich jmenování v průběhu posledních desetiletí.
Situace tak kopíruje neřešené problémy ve zdravotnictví, které v řadě aspektů ustrnuly před rokem 1989.