Abstrakt
Analogie zákona není metodou použitelnou pro všechny situace. Použije se pouze tehdy, pokud právní předpis určitou otázku výslovně neupravuje a pokud mezera v právní úpravě není racionálním zákonodárcem zamýšlena.
Jejímu použití musí předcházet přesná a hluboká metodická analýza. Předpokládáme, že taková analýza by měla sestávat ze čtyř kroků.
Nicméně tyto čtyři kroky nejsou vždy patrné ze soudních rozhodnutí, která zvažují použití analogie. Příklad takového rozhodnutí je analyzován v tomto příspěvku.
Dané rozhodnutí se zabývá výkladem § 1664 občanského zákoníku, který upravuje započtení na dědický podíl činěné soudem (bez nařízení zůstavitele). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené zákonné ustanovení neobsahuje komplexní a přímo aplikovatelné pravidlo.
Soud tak musel použít analogii. Jeho argumentace je však poměrně chudá a neodpovídá žádnému dosud publikovanému stanovisku k analogii.
Náš text se zaměřuje na hledání argumentů pro závěr, že § 1664 je třeba vykládat jako samostatně aplikovatelný. Na tuto problematiku se zaměřuje především z teleologického hlediska, jež podle našeho názoru bylo Nejvyšším soudem podceněno.