Abstrakt
Výzkumníci, kteří využívají metodu orální historie, pojímají "své" narátory, tedy účastníky výzkumu, jako "dárce příběhu". Tento, nejen v českém prostředí, rozšířený koncept v sobě implicitně nese několik významových rovin: zaprvé odkazuje k uvědomění, že bez ochoty narátorů poskytnout nám svá vyprávění bychom jen stěží mohli nějaký orálně-historický výzkum vůbec realizovat.
Zadruhé odkazuje i ryze prakticky k praxi dobrovolného poskytnutí příběhu, které není nijak finančně honorováno a za které tím pádem narátor může v některých případech alespoň očekávat nějakou konkrétní podobu výsledného zpracování pramenů. Do třetice, v abstraktnější rovině, která s oběma zmíněnými souvisí, předjímá etické postavení narátora ve výzkumu a nese s sebou otázku: je-li narátor dárcem, má mít právo veta v tom, jak se s darem dále nakládá? Náš příspěvek se proto zaměří na několik témat, která jsou s otázkou etiky, interpretace a vůbec etické interpretace v orální historii spojená: 1) na problematiku legislativního ošetření spolupráce a z toho plynoucího postavení narátora i výzkumníka ve výzkumu a etické zásady orálně-historické spolupráce, 2) na problematiku intersubjektivity, která působí oběma směry (tedy jak ve smyslu vlivu osobnosti tazatele na narátora, tak v některých případech i vlivu narátora na interpretační možnosti tazatele), a 3) konečně na koncept Michaela Frische "Shared Authority", který otevřel jednu z důležitých otázek orální historie.
Pokud je narátor dárcem příběhu a spolu s tazatelem jsou oba tvůrci nového historického pramene, má s ním pak pracovat výlučně výzkumník, anebo má být výsledný text dílem více autorů než jednoho?