Abstrakt
Přijetí nové právní regulace s sebou vždy nese nutnost řešení poměrně složité otázky působení nových norem v čase (intertemporalita). Otázky tím složitější, čím je přijímaná regulace komplexnější, resp. čím více právních poměrů se má dotknout.
V poslední době jsme se s tím setkali především při rekodifikaci soukromého práva. Předmětem naší úvahy však není analýza v šech přechodných ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 , nýbrž jen úvaha nad vybranými aspekty retroaktivity v závazkovém právu (dále také smluvní retroaktivity).
Otázka, nad níž zatím nepanuje v doktríně jednota a jež dosud nebyla (aspoň mi není známo) předmětem soudního posouzení. Naše úvaha se zaměří na dvě dílčí otázky, přičemž ta první z nich již své řešení naukou většinově přijímané a judikaturou reflektované má.
Bez jejího stručného představení (spíše shrnutí) bychom však obtížně přiblížili otázku druhou, jež na ni navazuje. Jde jednak o přípustnost smluvní retroaktivity jako důsledku autonomie vůle stran a dále s ní úzce související otázku rozsahu takto smluvených zpětných účinků (tj. časový rozsah zpětné účinnosti).
Zjednodušeně řečeno, kam až lze při dohodnuté zpětné účinnosti nové právní úpravy zajít, aniž bychom současně přípustnost smluvní retroaktivity nepředimenzovali?