Abstrakt
Čím dál častěji jsou diskutovány možnosti a limity využití umělé inteligence v právu. Schopnost těžit, třídit a rychle analyzovat data z rozsáhlých databází činí z umělé inteligence vynikající nástroj pro podporu profesionálů v řadě právnických oborů.
Z různých důvodů velmi kontroverzní je ale hypotetická možnost, kdy by umělá inteligence sama přebrala část rozhodovací činnosti ať již v konkrétních případech, tedy zejména v justici, tak i v normotvorbě. Vedle řady otázek technické i hodnotové povahy je třeba se ptát i na demokratickou legitimitu takto ovlivněného rozhodování.
Již desítky let probíhá debata mezi různými pojetími konstitucionalismu, zejména mezi konstitucionalismem politickým, který přenechává rozhodování o politických otázkám v co nejširším rozsahu voleným zákonodárným sborům, a právním konstitucionalismem, jenž v nedůvěře k politické sféře schvaluje intenzivnější zásahy soudní moci za účelem ochrany základních práv. V principu je spor veden o přípustnou míru judicializace politiky, tedy rozhodování politických otázek nevolenými právními experty.
V případě významného zasahování umělé inteligence do takového rozhodování bude nutné položit otázku, do jaké míry lze politické otázky přenechat nelidským aktérům, jejichž rozhodovací procesy jsou pro nás černou skříňkou, a zda tím vlastně nedáváme nekontrolovanou moc autorům použitých algoritmů. V článku se zamýšlíme nad dopady spolurozhodování umělé inteligence o politických otázkách na demokratickou legitimitu politiky a pojetí konstitucionalismu, jako i nad limity, které by bylo vhodné de lege ferenda pro tuto oblast nastavit.