Cíl: Cílem této práce bylo zjistit, zda ortodonticko-chirurgická terapie retence horních špičáků vede k postižení tkání parodontu zařazovaných a sousedních zubů a zda dochází k ovlivnění délky jejich kořenů po ukončení terapie. Materiál a metodika: Studie zahrnovala 46 pacientů s jednostrannou vestibulární či palatinální retencí horního špičáku.
Na CBCT snímcích po dokončení terapie retence špičáku byla hodnocena výška marginální kosti a délka kořenů u zařazených špičáků a sousedních zubů v porovnání s kontralaterální stranou. Celkem bylo na CBCT snímku měřeno 5 parametrů (4 parametry hodnotily výšku kosti – z palatinální, vestibulární, meziální a distální strany, a 1 parametr hodnotil délku kořenů).
Celkem u 21 pacientů bylo také provedeno klinické vyšetření parodontu (hloubka gingiválního sulku, šíře keratinizované gingivy, délka klinické korunky špičáku). Výsledky: V případě retence špičáku 13 byla u zubu 12 palatinální a u zubu 13 meziálně zaznamenána signifikantně nižší výška alveolární kosti.
Při retenci špičáku 23 byla zjištěna nižší výška kosti u zubu 22 palatinálně, bukálně, distálně a u zubu 23 meziálně a distálně. Při palatinální retenci špičáku 23 byl jeho kořen signifikantně kratší společně s palatinálním kořenem zubu 24 ve srovnání s kontralaterálními zuby.
Při vestibulární retenci špičáku 23 byl jeho kořen rovněž kratší oproti kontralaterálnímu zubu. Ve výsledcích klinického vyšetření parodontu nebyla prokázána statisticky významná závislost žádného zkoumaného parametru na technice léčení.
Závěr: Při ortodonticko-chirurgické terapii retence horního špičáku dochází k ovlivnění tkání parodontu a délky kořene špičáku a sousedních zubů. Nebyla prokázána souvislost použitého léčebného postupu s hodnotou sondáže gingiválního sulku, šířky keratinizované gingivy a délky klinické korunky.