Abstrakt
V roce 2016 byla delegována do naší praxe 34letá pacientka s estetickým problémem implantátu zavedeným v reg. 12. V osobní anamnéze nebyla zjištěna žádná kontraindikace k provedení chirurgického výkonu v orofaciální oblasti, jednalo se o nekuřačku.
Dle údajů poskytnutých pacientkou trpěla agenezí horních postranních řezáků. Po ortodontické léčbě a úpravě mezer v oblasti horních laterálních řezáků jí byly před 10 lety u praktického zubního lékaře zavedeny dva implantáty.
Po půl roce po protetické sanaci implantátů došlo k selhání implantátu reg. 12 a byl explantován. Následně byl na jiném pracovišti proveden blíže nespecifikovaný augmentační výkon tvrdých tkání reg. 12 a zaveden nový implantát.
Zhruba před rokem začalo docházet k úbytku měkkých i tvrdých tkání vestibulárně na implantátu reg. 12 a částečně na meziovestibulární straně zubu 11. Příklad tohoto o šetření s sebou nese mnohé otázky týkající se vhodnosti daného postupu, dokonalosti výsledku a možnosti uplatnění jiných řešení ve spojitosti s jejich jednoznačnou prediktabilitou.
Volba vhodného postupu je závislá nejen na znalostech a zkušenostech ošetřujícího lékaře, ale i na přáních a možnostech pacienta. V tomto případě bylo dosaženo určitého kompromisu, který přinejmenším zajišťoval stabilitu periimplantátových tkání.
Celá kazuistika zdůrazňuje nutnost výběru vhodného typu implantátu a dodržování zásad "3D" implantace. Opačný přístup pak může vést k nestabilní situaci s obtížně řešitelnými komplikacemi.