Příspěvek se zaměřuje na rekognici (osob) v trestním řízení, která představuje jeden ze zvláštních způsobů dokazování podle § 104b českého tr. řádu a současně jednu z metod kriminalistické praktické činnosti. Pozornost je přitom věnována úzké problematice rekognice prováděné v režimu neodkladného úkonu podle § 160 odst. 4 českého tr. řádu, kdy je podezřelá osoba poznávána v baterii (řadě) výrazně se neodlišujících osob ještě před tím, než je proti ní zahájeno trestní stíhání.
V této fázi není zákonem garantováno právo na účast obhájce při rekogničním úkonu, pročež je na místě se ptát, zda jsou právě při neodkladné rekognici dostatečně chráněna práva podezřelého a jak by měl být důkaz z rekognice získaný soudem (i při plném respektu zásady volného hodnocení důkazů) pojímán. P říspěvek se současně věnuje otázce, jaká by de lege ferenda měla být role soudce, jenž je obligatorně přítomen neodkladné rekognici.