Abstrakt
Příspěvek se zaměřuje na rekognici (osob) v trestním řízení, která představuje jeden ze zvláštních způsobů dokazování podle § 104b českého tr. řádu a současně jednu z metod kriminalistické praktické činnosti. Pozornost je přitom věnována úzké problematice rekognice prováděné v režimu neodkladného úkonu podle § 160 odst. 4 českého tr. řádu, kdy je podezřelá osoba poznávána v baterii (řadě) výrazně se neodlišujících osob ještě před tím, než je proti ní zahájeno trestní stíhání.
V této fázi není zákonem garantováno právo na účast obhájce při rekogničním úkonu, pročež je na místě se ptát, zda jsou právě při neodkladné rekognici dostatečně chráněna práva podezřelého a jak by měl být důkaz z rekognice získaný soudem (i při plném respektu zásady volného hodnocení důkazů) pojímán. Příspěvek se současně věnuje otázce, jaká by de lege ferenda měla být role soudce, jenž je obligatorně přítomen neodkladné rekognici.