Abstrakt
Rozdíl mezi technickými rezervami zanesenými v účetnictví a technickými rezervami vytvořenými na základě směrnice Solventnost II se stal předmětem jednorázového zdanění, které má být realizováno v průběhu dvou zdaňovacích období, a to během let 2020 a 2021. Zdanění technických rezerv je nastaveno tak, že k hospodářskému výsledku za rok 2020 se přičte půlka úbytku mezi novými (solventnostními) a natvořenými účetními rezervami, totéž se provede ve vazbě na rok 2021.
Do doby nabytí účinnosti novelizačního zákona č. 364/2019 Sb. byly technické rezervy ve výši vykázané v účetnictví daňově uznatelné. Počínaje rokem 2020 jsou však daňově uznatelné pouze technické rezervy vytvořené na základě směrnice Solventnost II, zatímco ú četní rezervy jsou sice stále ponechány v účetnictví, ale z daňového hlediska nejsou nadále relevantní, což znamená, že musí být rozpuštěny a zdaněny.
Pojišťovny počítají své technické rezervy v souladu se směrnicí pro účely reportingu dohledovým orgánům. Pokud jde o jejich výši, rezervy podle pravidel Solventnosti II jsou významně nižší než účetní technické rezervy, jejichž výši určují pojišťovny samy na základě hodnocení pojistných rizik.
Aplikovatelnost a ústavnost výše uvedeného novelizačního zákona vzbuzuje od počátku vážné pochybnosti, v důsledku čehož byla proti němu skupinou poslanců podána ústavní stížnost. Ústavní soud se však podstatou technických rezerv v pojišťovnictví prakticky nezabýval a pozornost věnoval spíše otázkám legálnosti zákonodárného procesu a možnému rdousícímu efektu na pojišťovny. S nimi související argumenty však měly spíše komplementární povahu. Ústavní stížnost zamítl mj. s tím, že negativní účinky, které by bylo možno vnímat jako protiústavní, by bylo možné spatřovat až v individuálním případě.
Zákon má současně retroaktivní účinky, které však Ústavní soud posoudil jako přípustnou nepravou retroaktivitu. Diskriminační povahu a nejednoznačnost této právní úpravy lze nejlépe demonstrovat na případu poboček zahraničních pojišťoven na straně jedné, a zahraničních poboček tuzemských pojišťoven na straně druhé.
Jednou z tradičních zásad daňového práva přitom je in dubio mitius, tedy že v případě interpretačně nejasné normy by měl být aplikován výklad ve prospěch subjektu daně.