Abstrakt
V léčbě infekce virem lidské imunodeficience (HIV) bylo již před delší dobou dosaženo několika zlomových momentů, které vedly k významnému zlepšení prognózy HIV pozitivních pacientů, a zároveň tak umožnily soustředit pozornost na faktory mortality nesouvisející primárně s HIV. Ukázalo se, že zásadní roli zde hraje mortalita hepatální, zejména onemocnění způsobená viry hepatitidy B (HBV) a C (HCV).
Případy koinfekce jedním nebo oběma viry v době diagnózy onemocnění HIV jsou velmi časté a velmi často jsou také zachycovány následné případy reinfekcí HCV. Významnou roli v prevenci infekce HBV hraje obecně vakcinace, jejíž v ýsledek je ovšem u HIV pozitivních v tomto specifickém případě nejistý; léčba HBV u HIV pozitivních pak probíhá veskrze formou zařazení tenofoviru do léčebné kombinace antiretrovirových léků.
Pro dlouhodobé přetrvávání protilátek a-HCV a jejich opožděnou tvorbu u HIV pozitivních pacientů je zásadní testování přítomnosti infekce HCV metodou polymerázové řetězové reakce (PCR). Přechod z klasické léčby chronické HCV interferonem do éry antivirotik přímo působících na HCV (direct acting antivirals, DAA) umožňuje v současnosti bezpečnou, nekomplikovanou a univerzálně účinnou léčbu koinfikovaných pacientů de facto bez ohledu na stupeň jaterního onemocnění.