Proč bychom u pacientů s chorobami ledvin měli solit směsí složenou ze dvou třetin z NaCl a z jedné třetiny z NaHCO3?

Abstrakt

Vysoký příjem soli v potravě poškozuje nemocné ledviny řadou mechanismů. Jedním z nich může být acidifikační vliv soli.

Poměr mezi obsahem natria a chloru je v extracelulární tekutině 1,4 : 1, zatímco v soli 1 : 1, a proto má požití soli acidifikační efekt. Podle Stewartovy-Fenclovy teorie acidobazické rovnováhy je rozdíl mezi náboji nesenými silnými kationty a silnými anionty (tzv.

SID - strong ion difference; SID = (Na+ K+ Ca++ Mg++) - (Cl- + UA -) (UA- jsou ionty, které běžně nestanovujeme) jednou ze základních veličin, které rozhodují o koncetraci vodíkových iontů v extracelulární tekutině (ECT). Snížení SID acidifikuje.

V souvislosti s příjmem soli můžeme SID zjednodušit na rozdíl [Na+ - Cl-]. Po požití soli se tento rozdíl v ECT sníží, a proto acidifikuje.

Důsledkem je snížení [HCO3-]. Aby ledviny udržely fyziologickou hodnotu [Na+-Cl-], musí ve zvýšené míře syntetizovat NH4+ a HCO3- a tím uchovat fyziologický rozdíl [Na+-Cl-], a tudíž fyziologickou koncentraci [HCO3-] v krvi.

To je spojeno se zvýšenou spotřebou kyslíku v ledvinách. "Sůl" složená ze dvou třetin z NaCl a z jedné třetiny z NaHCO3 obsahuje oba ionty v přibližně stejném poměru, jako je tomu v ECT, a proto by neměla mít acidifikační efekt. Zdravé ledviny se s nadbytkem chloridů snadno vyrovnají.

Domníváme se však, že při onemocněních ledvin by měl být bikarbonát podáván dříve, než se sníží pH, či dokonce [HCO3-]. Tím by se omezilo zatížení ledvin spojené se zvýšenou tvorbou bikarbonátu v důsledku solení.