Abstract
Arabské jaro, vlna protestů probíhajících od konce roku 2010 proti autoritářským a zkorumpovaným vládám ve více než desítce zemí převážně v severní Africe a na Arabském poloostrově, se dá označit jako zatím poslední globální vlna demokratických revolucí. Tereza Jermanová se zaměřuje na Tunisko, které je deset let po vypuknutí protestů jedinou zemí v regionu, na niž lze aplikovat definici demokracie podle politologických měřítek.
Vlnu protestů proti režimu prezidenta Zín Ábidína bin Alího, kterou odstartovalo sebeupálení pouličního prodavače zeleniny Muhammada Buazízího v prosinci 2010, si Tunisané připomínají jako "revoluci za důstojnost". Důstojnost přitom pro obyvatele Tuniska i dalších zemí arabského jara znamenala nejen politické a občanské svobody a konec brutality diktátorských režimů, ale i, a zřejmě na prvním místě, zlepšení ekonomické situace a začátek boje s obrovskou korupcí.
Ekonomické a politické požadavky se slily a sjednotily okolo spojujícího motivu důstojnosti. Pro úspěch tuniské demokracie hrála roli silná občanská společnost včetně vlivných odborů, a také zařazení umírněně islamistické strany an-Nahda do parlamentního systému a její akceptování pravidel hry.
Přesto je výhled na budoucnost tuniské demokracie dnes spíše skeptický. Ekonomické ukazatele jako je úroveň chudoby nebo nezaměstnanost se nezlepšují, rozdíly mezi bohatými a chudými regiony se nezmenšují, korupce zůstává vysoká.
To všechno vede Tunisany k protestům a k poklesu podpory pro demokratickou reprezentaci. S pohledem na dekádu tuniské demokracie se nabízí otázka: můžeme skutečně hovořit o demokracii v situaci, kdy základní požadavky revoluce, která svrhla předcházející nedemokratický režim, zůstávají nenaplněné?