Abstrakt
Přesvědčení, že umění má estetickou funkci, panovalo v oblasti estetiky a teorie umění zhruba do šedesátých let dvacátého století, do doby, než ho narušily neoavantgardní tendence. Díky nim začala být estetická rovina umění zpochybňována a uváděna jako nedostatečná pro definici nově vznikajících uměleckých strategií.
Text ve své první části shrnuje hlavní proudy a přístupy diskuse týkající se problematiky odmítání estetické definice současného umění. V aktuálním diskurzu se zaměřím především na kritickou revizi pojmů estetický a antiestetický (či antiestétský) při stanovení podmínek produkce současného, tedy postkonceptuálního umění tak, jak je předkládá Peter Osborne.
V poslední části pak především za pomoci argumentů Camiela van Winkela, Martina Seela a Juliane Rebentisch ukazuji, že i v konceptuálním a postkonceptuálním je konstitutivní zkušeností z umění zkušenost estetická.