Článek se zabývá otázkou města jako znakového prostoru, který je určen svou hranicí. V první části uvádí některé modely této hranice semiózy, následně se zaměřuje na město v románu Bohumila Hrabala Svatby v domě (1984).
Metodickým východiskem jsou zejména sémioticky orientované práce J. M.
Lotmana a K. H.
Stierleho. Hrabalův román uvádí obraz města v době politického převratu, který lze vnímat jako překódování starého uspořádání města novým, což Hrabal ukazuje na osudu řady postav.
V tomto procesu vyvstávají některé hraniční momenty, které v románu představují spíše vnitřní než vnější hranice města. Reprezentují je ústřední postavy vypravěčky a doktora, které sdílejí některé rysy obyvatel města, zároveň ale zaujímají postoj cizinců, nepatří jednoznačně ani ke starému, ani k novému politickému uspořádání.
Z města se snaží uniknout, nebo je vnímat z perspektivy odlišné od obou relativně statických uspořádání. Dále jsou to chaotické momenty, v nichž semiosféra města zaniká v živelném chaosu.
Zde je možné Hrabala vztáhnout ke katastrofickému modelu, který přesahuje čistě sémiotický přístup.