Abstrakt
Studie se zaměřuje na argumenty, kterými může Ladislav Klíma filosoficky relevantně držet tezi o neexistenci druhých já (jinakosti). Vychází z rozlišení substanciálního já (duše) a iluzivního Já, s nímž velice úzce souvisí koncept paměti.
Základní hypotéza zní, že Klíma v rozpracování svého egosolismu radikálně domýšlí věčný návrat a rozvrhuje tomu odpovídající pojetí absolutna. Studie dále objasňuje Klímův poměr k solipsismu.
Na podkladě hlavní rysů, jimiž Klíma uchopuje Vůli, dospívá text k závěru, že odmítnutí jinakosti druhých já teprve zakládá možnost myslet jinak sebe sama i druhé.