Abstrakt
Východiskem příspěvku jsou úvahy Zygmunta Baumana, odborníka sledujícího problematiku tzv. tekutého moderního světa - charakteristického rychlým tokem informací a neustálým během událostí, v němž začíná scházet jistota a trvalé vazby. S rychlým tokem života, rychle se měnícími podmínkami, obzvlášť v posledních měsících působení pandemické situace, která klade velmi vysoké nároky na pedagogy změnit dosavadní pedagogické přístupy a didaktické metody, dochází u řady učitelů ke ztrátě "jistot", motivace i jejich aktivity. S tím vším velmi úzce souvisí nutnost rozvíjet self-efficacy - vědomí vlastní sebeúčinnosti, vědomí, že změně se dokážu přiměřeně přizpůsobit.
V souvislosti s novými společenskými trendy je vhodné uvažovat postavení self-efficacy ve struktuře kompetencí současného učitele a věnovat pozornost jejímu rozvoji.
Příspěvek se v tomto kontextu zaměřuje zejména na návrh psychologických technik pro podporu self-efficacy učitelů a jejich zařazení do oblasti osobnostního rozvoje pedagoga jak v rámci vysokoškolské přípravy učitelů, tak i v rámci celoživotního vzdělávání.
Techniky podporující self-efficacy rovněž působí jako účinná prevence vzniku syndromu vyhoření.
Zásadní místo v rozvíjení self-efficacy mají metody zdravé reflexe a sebereflexe - např. využití swot analýzy, sebereflexivního inventáře, sebereflexe prožitků, sebereflexivního deníku a metody osobnostního rozvoje založené na koučinku.