Možnosti aplikace principů dokumentace konzervování-restaurování uměleckých a uměleckořemeslných děl na dokumentaci restaurování filmu
Abstrakt
Zatímco tradiční restaurátorské disciplíny vycházejí při tvorbě dokumentace z existujícího zákonného a metodologického rámce, dokumentace filmově-restaurátorských zásahů se nezřídka opírá jen o dílčí doporučení či zvyklosti uvnitř jednotlivých filmových archivů. Důvodem může být nejen fakt, že se filmové restaurátorství coby plnohodnotný obor vyučovaný na univerzitách ustavuje až v posledních desetiletích, ale také skutečnost, že filmové médium je natolik specifické, že na něj nelze vždy jednoduše aplikovat postupy a přístupy tradičních restaurátorských disciplín.
Už jen problematizace pojmu originál či odpověď na otázku, co vlastně restaurujeme, pokud ne materiální objekt, vyžadují přehodnocení základních principů (jako je například autenticita či reverzibilita), o které se ostatní restaurátorské disciplíny opírají. Filmové restaurátorství nadto prochází výraznou transformací v souvislosti s nástupem digitálních technologií.
Ty zásadně mění nejen možnosti zásahů do restaurovaných filmů, ale i způsob jejich předvádění, což s sebou nese nutnost přehodnocení či dokonce rozšíření stávajících přístupů včetně způsobů dokumentace celého procesu. V připravované studii si položíme otázku, do jaké míry je možné na dokumentaci filmového restaurování aplikovat metodologický rámec, ze kterého při přípravě dokumentace vycházejí klasické restaurátorské disciplíny.
Zaměříme se nejen na styčné body, tedy principy, které lze bez zásadních změn aplikovat na restaurování filmu, ale i na problematičtější aspekty, jež vyžadují vzhledem ke specifikům filmového restaurování přehodnocení či dokonce formulaci zcela nových pravidel.