Abstrakt
Ačkoliv se český znakový jazyk začal formovat již na konci 18. století v souvislosti se vznikem prvního vzdělávacího ústavu pro neslyšící v Praze v roce 1786, odborný termín český znakový jazyk, označující přirozený, plnohodnotný, vizuálněmotorický jazyk komunity českých Neslyšících, je v českém vědeckém prostředí užíván teprve krátce. V běžném úzu pak stále převládá nesprávné označení znaková řeč, reflektující mýty o jeho univerzálnosti a podobnosti s neverbální komunikací.
Tento fakt úzce souvisí s názory a postoji odborníků, které byly ve vztahu ke komunikačnímu prostředku neslyšících značně proměnlivé. Český znakový jazyk stál až do Sametové revoluce zcela na okraji zájmu české lingvistiky, nebyl považován za plnohodnotný jazyk a v souladu s tím nebyl ani jako jazyk nazýván. O znakovém jazyce píší převážně pedagogové a názvosloví, které ve svých textech užívají, je značně nejednotné.
Můžeme se setkat s až 25 různými pojmenováními, z nichž většina má kořeny ve druhé polovině 19. století, kdy byl znakový jazyk ještě považován za poměrně plnohodnotnou náhradu jazyka mluveného, umožňující neslyšícím rozvoj myšlení. Byl jakýmsi zrcadlovým viděním světa, jazykem, který zároveň „říká i ukazuje“ (prostřednictvím pohybů těla a jeho částí), a zhmotňuje tak extralingvistickou zkušenost se světem viditelněji než jazyk mluvený – tato skutečnost se pak odrážela i v užívané terminologii.
Přibližně od počátku 20. století je pak znakový jazyk považován za něco špatného, zavrženíhodného a nesouměřitelného s češtinou. Tento názor začíná být přehodnocován až v 80. letech 20. století a je definitivně vyvrácen až v souvislosti s počátky výzkumu českého znakového jazyka v letech devadesátých.
Přednáška přinese chronologickou mozaiku různých pojmenování komunikačního prostředku českých neslyšících a názorů na znakový jazyk objevujících se v textech 19. a 20. století.