Kniha nabízí obsáhlé poučení o starších dějinách východní Evropy, které v současné české historiografii s výjimkou období Kyjevské Rusi stále chybí. Poskytuje informace o významných událostech, jevech a trendech v historii státních útvarů, které tu postupně vznikaly, ale většina z nich se již stala dávnou minulostí.
Primárně nikoliv však výhradně jde o syntézu politických dějin, koncipovaných v chronologickém sledu. Kromě tohoto základního syžetu se zabývá otázkami státoprávního vývoje a zákonodárství, církevním životem, nastiňuje rozvrstvení společnosti nebo ekonomickou problematiku a zahrnuje obsáhlejší exkurzy do oblasti dějin písemnictví a hmotné kultury.
Práce čerpá z nejnovější, ale i starší historiografie a z původních pramenů, ale jejich interpretace si nečiní nárok přinést jediný nebo jedině správný pohled, a otevírá tak prostor pro další diskusi. Název publikace Od Rusi k moskevskému carství byl zvolen zcela programově, neboť nejlépe vyjadřuje záměr vycházet z dobových představ o prostoru a politických nebo etnických identitách a nepřenášet současné koncepce do minulosti.
Dějiny, o nichž se v ní jedná, se udály na území, jemuž ve středověku a raném novověku vládli příslušníci dynastie Rurikovců -jihozápadní rurikovské země byly v době, kdy se staly součástí litevského nebo polského státu, ponechány stranou. Dané území je tradičně označováno jako Rus nebo Rusko, což ovšem není historicky opodstatněné pro celé sledované období, neboť takové pojmenování nelze zdůvodnit na základě písemných pramenů.
Text publikace byl rozdělen do tří hlavních bloků. V prvním z nich, nazvaném zcela jednoduše Rus, jsou vyloženy dějiny původního ruského státu od počátků jeho geneze na přelomu 9. a 10. století do 12. století, kdy se v důsledku decentralizace politické moci začal vytrácet z dějin.
Druhý díl Rurikovské země mezi Litvou a hordou sleduje, jak se na území původní Rusi zformovala ve 13. až 14. století celá řada nových státních útvarů, jež se sjednocovaly a vzápětí znovu dělily, a to v situaci, kdy na ně z jedné strany doléhala mongolská nadvláda a na druhé straně se staly objektem dynamické expanze mladého litevského státu, jež vyvrcholila počátkem 15. století. Ve třetí části s názvem Na prahu novověku: moskevský stát se pozornost přesouvá na sever východní Evropy, kde byl na přelomu 15. až 16. století dovršen proces politické integrace rurikovských zemí a zároveň došlo k emancipaci z područí tatarských chanátů.
V daném prostoru se konstituoval rozlehlý moskevský stát, který začal být prezentován jako "nová ruská země" a v tomto rámci postuloval během 16. století svoje územní nároky.