Jak číst barokní legendu? : Svatováclavská legenda (1643-1644) Jiljího od sv. Jana Křtitele slovem i obrazem
Abstrakt
Cílem studie je zpochybnit stále přežívající výklad druhé čtvrtiny 17. století jako doby, kdy české země v důsledku emigrace přicházely o nadané literární tvůrce i kultivované čtenářstvo s vyššími nároky na literaturu. Na výtvarně-literárních aktivitách pražského konventu bosých augustiniánů na Zderaze chceme ukázat, že i v té době vznikala v Čechách díla pozoruhodných kvalit i ambicí, určená pro náročné čtenáře.
Zderazský klášterní kostel sv. Václava se od založení konventu ve dvacátých letech 17. století rychle etabloval jako svatováclavské poutní místo.
Přispěla k tomu též knížka o sv. Václavovi, vydaná hned ve trojí jazykové verzi: česky (1643), latinsky (1644) a německy (1643).
Knížka je ve všech třech případech společným dílem dvou zderazských řeholníků, literárně činného převora Aegidia a S. Ioanne Baptista (asi 1605-1661) a mědirytce Henrica a S.
Petro (+ 1658), který pro ni vytvořil sérii grafických listů podle nástěnných obrazů s výjevy ze svatováclavské legendy, jež krátce předtím namaloval pro zderazský konvent Karel Škréta. Zderazská svatováclavská knížka tak již na první pohled zaujme rovnocenným zastoupením obrazové a textové složky.
Její kompozice je však založena na trichotomii: trojdílnosti celé knihy (prolog - vlastní legenda o 32 kapitolách - epilog) odpovídá důsledně trojdílná stavba každé kapitoly (mědirytina - biblický verš - citát z některého starého svatováclavského textu). Jednotlivé části kapitol si přitom vzhledem ke své značné rozdílnosti žádají různé způsoby recepce; paratexty zderazské knížky pak přímo vybízejí číst obraz rozjímavým způsobem, biblický verš prefigurativně a citát z některého kanonického textu o sv.
Václavovi jako odkaz k ars excerpendi. Aby tedy kniha koncipovaná jako membra disiecta nezůstala tříští disparátních částí, je nutná čtenářova tvůrčí aktivita; zároveň vyžaduje již pokročilejší čtenářskou gramotnost.
Ve zderazské václavské knize se také řeší otázka adekvátního narativního zpřítomnění minulosti. Kniha si klade minimálně dvojí úkol: jednak hledá způsob, jak se s minulostí setkat a učinit ji součástí čtenářova světa, jednak chce zároveň ukázat, že k minulosti se nikdy nelze dostat bezprostředně, že jde o vztah založený na distanci.
Oba tyto úkoly se přitom řeší v rámci jediné knihy, a to tak, že první z nich byl svěřen primárně obrazu, druhý slovu; teprve moderní doba sv ěřila první úkol beletrii a druhý historiografii.