Simon Ditchfield označil za jeden z distinktivních rysů potridentské hagiografie její přetavování do podoby vyprávění o dějinách expanze světcova kultu, a to nejen v čase, ale též, či snad dokonce především v prostoru; podle Michela de Certeau je ostatně pro hagiografii vůbec příznačná nadvláda prostoru nad časem. Svatost se interpretuje jako kvalita s možností manifestace v pozemském světě, zakusitelná také (tělesnými) smysly: vedle posvátného textu se jako kontaktní zóna přítomnosti divinity akcentuje zejména lidské tělo (primární relikvie), hmotný předmět (sekundární relikvie) a místo (vedle tradičních posvátných míst, jako je chrám, získávají sakrální status mnohá místa další).
Také u četných bohemikálních hagiografických textů 17. století je jejich nepřehlédnutelným rysem mnohočetné a mnohotvárné prolínání s posvátnou topografií, žánrem starožitností (antiquitates), itinerariem a průvodcem posvátnými místy, takže se mnohdy hlavními hrdiny příběhů o svatosti spíše než lidé stávají místa a předměty.