Teologie slávy v české hagiografii 17. století : Poznámka (nejen) k Balbínovu spisku Gloria Sanctissimi ducis et martyris Wenceslai (1669)
Abstrakt
V dochované hagiografii vytvořené a publikované v pražské arcidiecézi zejména od třicátých do sedmdesátých let 17. století je častý výskyt slova "sláva", resp. "gloria" na klíčových pozicích, jakými jsou titul knihy nebo názvy jejích dílů či kapitol. Cílem této stati je pokusit se nejen vysledovat genezi tohoto pojmu v bohemikální hagiografii 17. století a jeho etablování na pozici důležité součásti titulů českých raně novověkých hagiografických děl, ale též analyzovat jeho významové pole v českých hagiografických spisech.
Jeho užití v raném novověku totiž zřejmě nebylo bezpříznakové. Důraz českých raně novověkých hagiografů na slávu svatých tak lze číst též jako součást dobové mezikonfesijní polemiky v rámci kontroverzní teologie, a sice jako součást katolické reakce na Lutherovu ostrou kritiku scholastické teologie, jím označené jako teologie slávy, i jako součást sporu o (ne)viditelnosti svatosti na zemi, a tedy také o kultu svatých.
Někteří čeští katoličtí hagiografové 17. století tedy neváhali využít legitimizační potenciál biblického motivu slávy a prezentovali svá hagiografická díla jako pojednání o epifanii Hospodinovy slávy, jíž se uskutečňuje Boží záměr přebývat stále uprostřed svého lidu, a společenství, jež se k příslušnému světci či světici vztahovalo jako ke svému patronovi či patronce, tak implicitně představili jako Boží vyvolený národ.